Šanson

Š A N S O N - La chanson

Jako "nefrancouzštinář" jsem musel oživit svou paměť při analýze slova chanson za pomoci Hudebního slovníku staršího vydání (autorů Barvík, Malát, Tauš r. 1960), kde se naznačuje jazykový původ tohoto hudebního pojmu a jeho význam.

CHANT (šan) francouzsky: píseň, zpěv, nápěv

Jazykový původ tohoto slova je ve Francii. Pokud někoho označíme v České republice slovem písničkář, Francouzi použijí slovo chansonier - zpěvák šansonů a často současně i jejich skladatel, kterého spojují spíše s kabaretním prostředím (i divadly malých forem). Italové používají obdobný termín canzone (conzonetta - kanconeta), kdy v 15. a 16. století tak označovali zpěvy s více hlasy, které měly spíše světský než náboženský obsah. Často zahrnovaly i tzv. villanelly - pouliční sborové písně s doprovodem i bez něj. V 50. letech minulého století a tisíciletí je propagovali a podporovali komunisti v Rusku a jeho "satelitních" zemích v "prorežimně" orientovaných filmech a divadelních hrách - sborové zpěvy na polích, v továrnách, při socialistických pracovních brigádách, na školních akcích a při oslavách v průvodech 1. Máje apod., tedy sborové písně s politicky angažovaným obsahem, např. skladba s názvem Bez chleba, nelze žít.

Slovo chanson mělo ale i své přívlastky, které měly píseň charakterizovat:

• Chanson d´amour (damúr) - Milostná píseň
• Chanson populaire (populér) - Lidová píseň
• Chanson sans paroles (sanparol) - Píseň beze slov

Ve Francii slovo chanson znamená vlastně jakoukoliv píseň, popěvek anebo zvláštní kabaretní písničku, třeba s doprovodem kytary, houslí, klavíru či harmoniky. U nás by snad mohlo být adekvátním slovem song.

V evropském povědomí však slovo šanson - chanson  označuje píseň zvláštního druhu! V čem spočívá ta zvláštnost? V důrazu na obsah sdělení v textu písně, v popisu situace, příběhu a děje v textu písně. Ten je pro šanson primární, hudební doprovod je sekundární.

Z HISTORIE ŠANSONU

Hudební historikové sledují vývoj šansonu až do 14. století, kdy autorsky vznikaly žertovné a satirické písničky, jejichž texty "úderně" a promyšleně nastavovaly obraz tehdejším lidským vztahům a společenské realitě. Větší rozhled v historickém "exkurzu" však spíše získáme při návratu do 18. století, doby francouzského "druhého císařství" za vlády Napoleona III. v letech 1852-1870, před vojenskou porážkou Francie u Sedanu. Začínalo to v malých pařížských kavárničkách a salonech, kam si jejich majitelé a provozovatelé začali postupně zvát různé "baviče" pro pobavení svých hostů a tím zajištění větší návštěvnosti, tržeb a propagace jejich "živností". Byli to tanečníci, kouzelníci, artisté a pak dominantně - zpěváci a zpěvačky. Tento způsob přilákání hostů a prezentace "bavičů" pak historicky pokračoval a přetrval až do dnešní doby - 21. století. Pro příklad můžeme vzpomenout newyorskou bohémskou čtvrt Greenwich Village, kde o sto let později místní kavárny zaplňovali folkoví zpěváci. Dnes je pak běžnou realitou, že zpěváci, herci, hudební skupiny a další umělci běžně účinkují v provozovnách restaurací, kaváren, barů, klubů a dalších desítkách nejrůznějších zařízení pro "občerstvení veřejnosti" po celém světě.

CAF´CONC - francouzská lidová zkratka pro koncertní kavárny. Ty se vlastně ve své době staly konkurencí i pro divadla (malých forem) a nakonec se prosadily a mají svou tradici i vlastní historii. Právě tam se poprvé představily a dělaly první krůčky ke své umělecké kariéře pozdější "Hvězdy světového šansonu".

Ještě chvíli si však "zapitvejme" v historii šansonu, kde a jak přicházel na svět se svým "textovým sdělením" v písni. Zůstaneme tak v jeho "kolébce" - ve Francii 20. století. Frustrace z prohrané prusko-francouzské války dne 1. 9. 1870 u Sedanu, kdy vojska císaře Viléma I.  
"na hlavu" porazila vojska Napoleona III., kterého navíc zajala, našla svůj odraz v nové duchovní společenské orientaci ve Francii. Její nositelkou se stala na sklonku století "pařížská bohéma". Jejím tradičním působištěm byla "Latinská čtvrt" v Paříži. Z té však byla vytlačena do čtvrti  Montmartru, jednak díky modernizaci "Latinské čtvrti" a jinak díky protestům "měšťáků" zde žijících, jejichž duchovní zájmy byly nízké, přízemní a materialistické. Tedy sousedství "měšťáků" a "bohémy" nebylo žádoucí.

V roce 1881 přišel na scénu chlapík, jehož jméno bylo Rudolf Salis (malíř - neměl halíř). Byl organizačně velice zdatný, a proto si pronajal lokál (malou výčepní hospodu) na boulevardu Rochechuart. Vybral si to jako místo pro setkávání svých přátel sdružených v "Akademii Apoštolů" (spisovatelé E. Zola, A. Dumas ml., J. Verne, C. Debussy aj.). Znalí lidé vědí, že obdobně později u nás spisovatel, mimo jiné autor Švejka Jaroslav Hašek, založil pro své přátele a kumpány (herce, básníky i spisovatele) Stranu mírného pokroku v mezích zákona a rovněž se scházeli ve výčepní hospodě v dnešní Balbínově ulici v Praze. Své hospodě dal tento francouzský malíř jméno Chat Noir - Černá kočka (vypůjčil si jej z povídky praotce detektivky a prokletého básníka E. A. Poea). Sám ani tehdy netušil, jak se později celosvětově uchytí pojem KABARET - jako mezinárodní pojmenování pro nový druh zábavního podniku.

Cabaret je totiž francouzský název pro běžné, malé výčepní hospody. Ale tato první, získala svůj věhlas proto, že byla i s programem! Recitovaly se zde verše prokletého básníka Charlese Baudelaira, Jehana Rictuse, Villona aj. Zpívaly zde své šansony zpěváci, zpěvačky i pěvecké sbory. Začal tak nový druh hudebních zábav, který postupně pronikal do dalších evropských zemí (v r. 1907 dr. Jiří Červený zakládá v Praze Červenou sedmu).

Po čase se tato "putyka", jak by byl u nás spíše příznivější název výčepního lokálu, přestěhovala ve stejné čtvrti do jiných, větších prostor, avšak už s novým názvem Mirliton (třtinová píšťalička). Salis hledal stále nové baviče, kteří by zaujali společnost navštěvující jeho podnik. Ne však známé umělecké osobnosti, ale naopak lidi z ulice, kteří ho zaujali svým projevem, hlasem, svým osobitým charismatem, schopných recitovat, zpívat, tančit, žonglovat atd.

V roce 1985 přivádí do svého podniku fiakristu od pařížského Severního nádraží - postavou hromotluka ARISTIDE BRUANTA (1851-1925). Jeho nevybíravé chování, užívání sprostých slov a grobiánství lákalo zvědavé pařížské "měšťáky" za senzací a v jeho podniku tak utráceli značné peníze. Bruant si brzo našel působivý obsah svých šansonů - zpíval zhudebněné verše F. Villona, písně zlodějské, kramářské a písně, které dávaly nahlédnout do života prostitutek, jejich konfliktů se zákonem. Tedy celkově vzato - písně ze života. Měl také svou kolegyni, která se jmenovala Yvette Guilbertová (1866-1944), původně manekýnka, neúspěšná herečka, která podmanivou silou své osobnosti hodně působila na své posluchače - obdivovatele, a přišla jako první s velmi kultivovaným projevem - intelektuálním, dramatickým interpretačním stylem. Jezdili se na ni dívat umělecké osobnosti celé Evropy. Napsala také "Učebnici" pro začínající mladé šansoniérky. Její citově emoční projev při zpěvu svých šansonů umocňoval jejich sdělení pro návštěvníky. Ti tak plně vnímali, že texty písní se dotýkají přímo reality jejich života. Uvítali, že se našel konečně umělec, který dovedl expresivně, ve zkratce vyjádřit a formulovat jejich názory, pocity, pohled na svět i vlastní život v jeho veselosti i smutku.

Ale nahlédněme také do nedaleké ostrovní Anglie. Tam, ze stejné tradice lokálů a putyk s programem, vznikají postupně v polovině 19. století MUSIC - HALLY, ovšem se svou vlastní a odlišnou atmosférou pořádaných akcí. Po skončení 2. světové války v r. 1945 se právě zde i ve Francii začalo čelit nájezdům jazzové hudby z USA. Při těch nejvíce zazářila nejprve tanečnice a pak i následně zpěvačka JOSEPHINE BAKEROVÁ (1906-1975). Svým projevem zaujala celý svět. Její šanson Mám dvě lásky, svou zemi a Paříž, předznamenal celou další epochu jak populární hudby, tak šansonu jako její součásti. Nadále až do dnešních dnů si šanson zachoval svou specifičnost, jež spočívá v důrazu na kvalitu sdělovaného textu formou písně, jeho výpovědní hodnotu, ale průběžně se nikdy nebránil svému obohacení v hudebním doprovodu interpreta - zhudebnění textu - básně.

LEGENDY A HVĚZDY ŠANSONOVÉHO NEBE

Začneme se ohlížet opět zpět do kolébky šansonu - Francie a jeho hlavního města Paříže. Pochopitelně těch, kteří měli ve svém pěveckém repertoáru šansony jako "písně zvláštního druhu", kde jeho podstatou je sdělení něčeho životně důležitého lidem okolo - v kavárně či sále divadla, byly desítky. Zpěvák jakéhokoliv žánru má přece možnost sáhnout po šansonovém textu, i když třeba je jeho doménou dechovka, jazz, blues, rock and roll a další hudební žánry. Stačí jen, když mu některý autor k tomu textu napíše doprovodnou hudbu. Světovou proslulost však nakonec získalo jen pár jedinců v tomto oboru, kteří se časem stali legendami a vstoupili do hudební historie - hudebních dějin!

Řada taktéž vynikajících šansoniérů tuto osudovou příležitost nedostala. Co do osobního života - možná i tak lépe pro ně. Jak známo, v uměleckém životě hrají výraznou roli osobní kontakty s režiséry, manažery, mecenáši a armádou dalších lidí, kteří ovlivňují úspěch toho či onoho. Umělecký dar - schopnost se originálně projevit v tom či onom uměleckém žánru - to je důležité. Ostatní však už je jen osobní zodpovědnost, píle a profesionalita přístupu k práci i za pomoci té malé armády pomocníků všeho druhu, včetně práce s médii a pro média. Proto jména stovek vynikajících šansoniérů po celém světě nebudou pro další generace již nikomu nic sdělovat. Vzpomínky na ně zůstanou uchovány už jen v jejich rodinách, u přátel a svých fanoušků.

Vzpomeneme tedy jen několik málo nejvýraznějších osobností, které v průběhu svého života na sebe strhli světovou pozornost jako interpreti a někdy i autoři svých šansonů.

GILBERT BÉCAUD (1927-2001) - Francie - dobrý herec šansonů

Žil s přezdívkou "Pan 100 000 voltů". Jeho vystoupení bylo jedním velkým show. Chodil z pódia do obecenstva, u některých skladeb se sám doprovázel na klavír a laškoval s dalšími muzikanty během svého koncertu. Jeho zpěv měl velkou dynamiku a energii. Uměl svou písničku prožít stejně jako ten, o kterém případně zpívá - vyhrát ji svým tělem, hlasem a pohybem. Rychle přechází z vypravěčského tónu do křiku plného emocí. 
Začínal jako barový muzikant v Nice. Pak zafungovaly známosti. Jeho skladbu nazpívala již celosvětově známá šansoniérka EDITH PIAF. Seznámil ho s ní jeden z jejich manželů J. Pills, který byl také zpěvák, a kterého svého času Bécaud doprovázel jako hudebník. Tak se stal rázem známým skladatelem a od r. 1953 se vydal na sólovou dráhu. Hodně mu pomohla hlavní role ve filmu Země odkud přicházím, pro který napsal i titulní píseň (hudbu).  

Texty si nikdy nepsal sám. Světovými hity se staly např. skladby Et maintenant s anglickým názvem What now my love (v české verzi Co bude dál), kterou po něm nazpívala řada velkých světových zpěváků hlavního písničkového proudu. U nás snad další známé Růže kvetou dál (L´important c´est la rose), V ten den, kdy se vrátí déšť (Le jour ou la pluie viendra). Vydal mnoho titulů na zvukových nosičích a realizoval tisíce koncertů po celém světě, včetně pražské Lucerny. Jako hudebník uměl vygradovat textové sdělení písně originální kompozicí i strhujícím aranžmá skladby.

EDITH PIAF (1915-1963) Tragédka šansonu - Francie

Tento "pařížský vrabčák" měl vlastní jméno Edith Giovanna Gassionová. Narodila se na pláštěnce pařížského policisty, na ulici pod pouliční lucernou. Její životní situace, výchova i prostředí,
ve kterém žila v dětství a během dospívání, nezvratně poznamenaly její další nedlouhý život. Ona sama byla kvůli oční nemoci do tří let slepá. Rodiči vetšinu času opuštěná, žila se svou babičkou, která provozovala "veřejný dům" (bordel) v Normandii. Už jako dítě zpívala na chodnících pod okny domů, aby drobný "sous" přispěl na zahnání hladu. První svatba už v 16 letech
pro stav těhotenství, narozené dítě záhy zemřelo. Další životní tragédie zažila ve svých manželstvích, citových vztazích,
v závislosti na drogách i alkoholu. Její skandály po mnoho let plnily titulní stránky novin. 

Fyzicky a zdravotně byla před smrtí zcela zdevastovaná - po 4 autonehodách, 2 záchvatech "deliria tremens", záchvat šílenství, 2x zápal plic, 3x játrová kómata, plicní edém, 7 operací. Na pohřeb jí přišlo 80000 lidí. Na jeviště kabaretu ji přivedl z ulice LOUIS LEPLÉE, který byl pár dní nato zavražděn. Jejím darem byl silně znějící hlas, kontrastní k její malé (147 cm), útlé a křehké postavě. Šansony přímo na tělo jí psal RAYMOND ASOO a přední hudební skladatelé. Tak přišla celosvětová závratná kariéra.

Byla to ona, kdo uvedla na scénu a k jeho dalším úspěchům zpěváka - šansoniéra YVESE MONTANDU
v r. 1945 (později i známého filmového herce). V roce 1949 uvedla do světa šansonu další celosvětovou hvězdu v tomto žánru CHARLESE AZNAVOURA (1924 -2018). Objevila a propagovala devítičlennou skupinu zpívající šansony (Compagnons de la Chanson - r. 1947).

Její interpretační projev přesvědčil každého, že to, o čem a o kom zpívá je součástí jejího života. Svým jasně znějícím hlasem zpívala "velká dramata v malé kostce".

Z výběru světových hitů: 
Růže - La vie en rose (barové prostředí)
Ne, nelituji ničeho - Non, je ne regrette rein (vyznání životu a novým láskám)
Milord (pohled na prostitutku se sociálním cítěním a bohatého klienta).

Edith Piaf osobnostně neunesla svou slávu, kariéru, bohatství a i díky vlivům a prostředím svého dětství skončila ke škodě svých posluchačů i obdivovatelů fatálně tragicky jako dementně a zdravotně zničená lidská bytost (stejně jako mnoho jejích následovníků, co svou slávu a popularitu udržovali za pomocí drog - berličky, která začala nahrazovat původní talent a vedoucí k předčasné smrti).

JACQUES BREL (1929-1978) - Belgie/Francie - kritik selhání inteligence člověka

V textech svých šansonů se především opíral do "netečnosti kritického rozumu". Začínal v r. 1951 pod palbou kritiky na své "levičáctví" a klerikální sklony. Byl hodně vyhraněný a lišící se projevem od svých kolegů - šansoniérů. Zlom jeho kariéry nastal v r. 1961, kdy zazářil v pařížské Olympii, po které začala velká zahraniční turné. Vyčerpaný po stovkách vystoupení (323 za r. 1966) se vzdává veřejných vystoupení, a o to více se věnuje skladatelské činnosti a práci v nahrávacích studiích. Přijímá hlavní roli ve filmu Muž jménem La Mancha a některých dalších, které mají společného jmenovatele - společenský protest. Ten graduje tím, že se distancuje od hodnot a způsobu života západní civilizace a stěhuje se na malý ostrůvek Hiva Oa v Tichém oceánu. Tam nějaký čas řídí čluny mezi ostrovy a také létá jako pilot s malým letadlem Aerotaxi - přeprava turistů mezi ostrovy.

Rok před smrtí vydává v r. 1977 svou poslední desku, na které zpívá i o své nemoci - rakovině. Akordeon, klavír či jiné nástroje i hudbu doprovodného orchestru vždy podřizoval smyslu a sdělení písně - textu. Jeho dramatický zpěv vršil desítky obrazů v závratném tempu s přechodem do zcela poklidného, zádumčivého tempa. Tempem hudby vlastně zdůrazňoval podstatné pasáže svého textu, plnila funkci "vykřičníků "!
Jeden z jeho nejslavnějších šansonů Ne me quitte pas po něm nazpívala řada interpretů populární hudby na celém světě (Lásko prokletá - Hana Hegerová v ČR).

HANA HEGEROVÁ (1931- 2016) - Česko - Slovensko

Asi jediná šansoniérka, jež prošla komunistickým vězením. Nejprve dělnice ve strojírnách slovenského města Komárno, pak studentka herectví na konzervatoři v Žilině, kde také měla své první herecké angažmá. Matka samoživitelka, kdy manžel a otec jejího syna absolvoval vojenskou službu a po ní už nebylo návratu. Jak sama říkala: "Začala jsem zpívat, abych si vydělala na uhlí na zimu". V roce 1958 odjíždí do Prahy, kde její pěvecký projev i hlasové kvality objevuje již renomovaný režisér také původem ze Slovenska - Ján Roháč. Ten ji po krátkém angažmá v divadle ROKOKO přivádí v roce 1962 do dalšího divadla malých forem - SAMAFORU. Stává se také až do r. 1968 jejím životním partnerem, ke kterému s obdivem zhlíží jako k muži i umělci. Její místo však v osobním soužití nahrazuje zpěvačka divadla SEMAFOR Zuzana Burianová, během natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů. Rozchod s tímto hlavním mužem svého života nese smutně, ale statečně!

V SEMAFORU již startuje naplno její umělecká kariéra. Má oporu jednak v autorské dvojici
P. Hapka/P. Kopta a také protagonistů Semaforu J. Šlitra a J. Suchého. Zde už je šanson její doménou a pro národ je "První dámou šansonu". Své herecké zkušenosti plně využívá ve filmech Frona - Naděje - Dobře placená procházka (jazzová opera). Vedle domácích autorů do svého repertoáru příjímá i skladby světových hvězd J. Brela, Ch. Aznavoura, K. Weilla (představitel německého divadelního šansonu). Pro svou výbornou němčinu i francouzštinu dobývá úspěchy v řadě zemí Evropy. Do svého repertoáru nemá problém zařadit skladby slovenského folklóru a židovské písně (jidišů). Barvou hlasu, svými gesty a důrazem na detail v textech bezpečně ovládá na koncertech náladu svých posluchačů v sálech. Je pro ni maličkostí je rozesmát nebo rozesmutnit (hraje si s nimi jak kočka s myší). Úspěšná byla i ve francouzské Olympii se svým šansonovým recitálem.

Od klavíru, harmoniky a kytary či spojení těchto hudebních doprovodných nástrojů převzal postupně "jazzem oplodněnou" populární hudbu s nejrůznějšími hudebními aranžmá. Šansoniéry začaly doprovázet skupiny, kapely, orchestry (big bandy), filharmonie a také vybraná seskupení všech dohromady. Ale šanson jako píseň zvláštního druhu, jak už bylo uvedeno a naznačeno, má své těžiště, smysl a podstatu v textu, nikoliv v hudbě, která dělá vlastně jen "štafáž" interpretovi. Může pochopitelně zásadním způsobem umocnit anebo naopak shodit interpretovaný text zpěvákem.

Všichni to známe příkladně z filmové hudby. Film s dobrým hereckým obsazením, scénářem, kamerou, režií i tématem, může nenávratně shodit a uvést až do zapomnění špatně vybraná složená hudba k danému filmu. Film pak může mít až groteskní charakter a vyznění i přes svou perfektní dramaturgii.

U šansonu je hudba důležitým a nezastupitelným "přisluhovačem" zpívaného děje či myšlenky z pera autora, které veřejnosti - svým posluchačům sděluje interpret - zpěvák. Ten má pak vedle své prioritní - doprovodné hudby další pomocné "berličky" k umocnění svého sdělení - svou písní:

- Hlasový dar (jak se říká od "Pána boha") - jeho rozsah, sytost, barvu
- Pohybový projev
- Emočně-citový projev
- Kostýmové vyznění
- Práce světel k jednotlivým skladbám
- Práce se spojovacími texty mezi písněmi
- Dar improvizační
- Schopnost empatie s posluchači (živé koncerty)

Dobře interpretovaný šanson zpěvákem je pouze a výhradně jen tehdy, pokud si získá svou důvěryhodnost! Ta je tedy zcela na zpěvákovi, na jeho hlase a projevu dle výše uvedených podpůrných schopnostech. Příjemce písně - posluchač, musí bezmezně uvěřit, že zpěvák prožil osobně děj či situaci, o které zpívá. Pokud je to o rozvodu - že jich má alespoň několik za sebou ve svém vlastním životě, pokud je to o blázinci - že již opakovaně navštívil toto prostředí jako pacient, pokud o válce - že byl jejím účastníkem a prožil si tam pravé peklo!

Hudba pak zdůrazňuje dějové či situační předěly v obsahu textu a dál průběžně má umocňovat působivě trefné zásahy do duší posluchačů, které může rozplakat, rozesmát, rozesmutnit a jak se i v historii stalo - uvést do ztráty vědomí. Zpěvák musí přesvědčit, že nevypráví o filmu, který viděl, nebo o kterém slyšel, ale že v tom filmu účinkuje v hlavní roli. Musí se bytostně ztotožnit stejně jako herec s lidmi, o kterých ve svém šansonu zpívá - dýchat a vnímat jako oni samotní!

Jejich duše - té z pera autora a jejich vlastní na jevišti se musejí prolnout v dokonalou harmonii - v jednu bytost. Podle toho jak se jim to daří, jak jsou toho schopni, jsou také svými posluchači vnímáni a oceněni nebo naopak. Do myslí posluchačů mají přenášet obrazy, významy a poslání svých textů.

Hudba udává rytmus a tím i poetiku šansonovým písním. Vymezuje a ovlivňuje náladu posluchače. Spolu s textem apeluje na životní zkušenost každého jednotlivce v kontextu příběhu či děje, o kterém se zpívá. Ta je pochopitelně různá a jiná u každého jednotlivce, a tak vyznění a emoční dopad je také rozdílný (jeden je smutný, druhý pláče a třetí je apatický). Je zasahováno centrum našeho psychického vnímání a schopnosti jej zpracovat a vyhodnotit (byli lidé, co při skladbě usnuli a jiní, co se dostali do tranzu a přestali vnímat své okolí).

Šanson může být smutným, veselým, vzpomínkovým nebo aktuálním zásahem do naší životní reality - osobnosti jedince. Může ale u přítomných vyvolat i kolektivní náladový pocit dle tématu, ke kterému se vyjadřuje, a který prostírá se srdcem na dlani svým posluchačům - divákům a očekává jejich sounáležitost ke sdělované myšlence, k tématu, příběhu, situaci nebo popisovanému ději.                                                        George KING